IPSF WC Rwanda

02.09.2019

Jak jsem vydržel 10 dní na WC ve Rwandě?

Omluvte lehce clickbait název, samozřejmě tu chci vyprávět o světovém kongresu (WC) mezinárodní federace studentů farmacie (IPSF). Letošní kongres největší studentské asociace studentů farmacie na světě se konal podobně jako loni – na jižní polokouli. Oproti Mendoze v Argentině, kde se kongres odehrával loni, jsme si ale nemuseli přeřizovat hodinky, protože Rwanda ačkoliv je 6000 km a jedno časové pásmo daleko, má v létě stejný čas jako my.

Letošní kongres IPSF byl naplánován už 2 roky dopředu do hlavního města Rwandy – Kigali. I přes svou nedávnou historii, na kterou nikdo z obyvatel není pyšný, dokázali organizátoři (Rwanda Pharmaceutical Students‘ Association) přesvědčit valnou hromadu při kongresu na Taiwanu 2017, že v Kigali budou studenti v bezpečí. A skutečně, bezpečí (možná právě proto, že nebylo v rukou organizátorů) skutečně zajištěno bylo a nikomu se nic nestalo.

jjj.png

Pro vás, kteří o IPSF zevrubně moc nevíte, tak IPSF je největší federace studentů farmacie na světě, zaštiťuje více než 350 000 studentů z 90 zemí světa. Zaobírá se projekty, které zlepšují profesní připravenost studentů, veřejným zdravím nebo také studentům poskytuje příležitosti k navazování kontaktů a organizuje svůj největší projekt SEP (Student Exchange Programme), díky kterému mohou studenti farmacie vyjet do celého světa, kde jim najde místní koordinátor praxi v lékárně/univerzitě/výzkumném ústavu, a oni tak získají skvělou životní zkušenost. Ale teď už zpět do Afriky.

Do Kigali jsem přiletěl v úterý 30. července a první dvě věci po vystoupení z letadla, co se mi prohnaly hlavou byly: ‚tady je ale smog‘ a ‚sakra, právě mě štípnul komár‘. Smog by ani tak nevadil, ale jelikož jsem se do Rwandy pouze naočkoval, ale antimalarickou profylaxi si nepořídil, protože je přeci období sucha, trochu jsem zalitoval… Na letišti jsem se rovnou potkal s několika delegáty z USA a Nizozemí a organizátoři nás odvezli na hotel. Tři a půl hvězdičky znamená v hotelu ve Rwandě postel širokou skoro 2 a půl metru, ale prkýnko na záchodě nebo závěs ve vaně nečekejte. Ve 3 ráno mě pak probudil telefon, že mi vedou spolubydlícího – Samuela ze Svazijska.

Ranní probuzení bylo do vlhkého, zataženého města při 24 °C. Žádná změna oproti klasickému počasí v Liberci… Po brzké snídani už nás ale vezli do ultramoderního výstavního centra – Kigali Convention Center. Kvůli paralelně probíhajícímu kongresu národních bank celé Afriky jsme však z hlavního sálu byli přesunuti do menších místností. Po ceremoniálu s vlajkami jsme se odebrali na jednotlivá edukační symposia dle našeho výběru, přičemž některá se dokonce i týkala avizovaných témat. Večer jsme se těšili na koktejlovou párty na střeše KCC – jedno z hlavních lákadel společenského programu, bohužel místo toho jsme dostali jen večeři zpátky na hotelu. Naneštěstí, tímto stylem proběhla většina společenského programu celého kongresu.

aaa-(1).png

Druhý den jsme už začali náš edukační program v Kigali Convention and Exhibition Village, kde jsme pak strávili i celý týden na valné hromadě. Témata symposií byla většinou zaměřena tak, aby se dotýkala hlavního motta tedy dostupné zdravotní péče pro všechny. Organizátorům se povedlo přilákat řečníky z celé Afriky, profesory, vědce i odborníky z firem, a to nejen farmaceutických, ale i třeba zabývajících se umělou inteligencí. Den v KCEV byl ukončen akcí s názvem IPSF in your corner, kde se delegáti z evropských zemí navzájem poznávali. Místo společenského programu pak bylo na večer naplánováno Regional Assembly, což byla také valná hromada, ale jen evropského oddělení IPSF.

Od dalšího dne už začal opravdový program pro oficiální delegáty, tedy valná hromada IPSF od rána do večera se vším všudy. Pauza jen na kávu a oběd, na močový měchýř se ohledy nebraly. Delegáti ze zemí, odkud jede jen jeden, mají tvrdý chleba – opuštění stolku znamená ztrátu hlasovacích práv.

A tak v průběhu dalších několika dní jsme probrali všechny přihlášky nových asociací do IPSF, takže v naší ‚Pharmily‘ jsou nyní už i Burkina Faso, Indie, Bosna, Uzbekistán, Malawi, Belize, Bolívie, Vietnam a Libérie. V dalších dnech jsme poté zhodnotili práci Executive Commitee (Výbor IPSF) a přijali jejich reporty.

Důležitým tématem bylo i prohlášení IPSF o Vaccine Hesitancy, které vyjde v nejbližší době. Vyjadřuje se v něm o překážkách, které je nutno překonat ke zvýšení proočkovanosti světové populace. Jak by se měly chovat státní instituce i jednotlivci. Určitě si v budoucím roce o tom bude moci přečíst v článcích našeho Policy koordinátora.

O budoucí Executive Commitee se diskutovalo a rozhodovalo už po půlce kongresu a až na pár pozic byla zvolena většina výboru. Pro nás je důležité, že prezidentkou se stala očekávaně Aya Jamal a Tereza Červinková pokračuje na své pozici Secretary General. Pokud by Vás zajímaly i ostatní pozice, jak jsou obsazeny, vše se dozvíte např. na FB IPSF, kde jsou všechny zveřejněny.

V poslední části voleb jsme přijali finanční zprávu z předchozího kongresu, odsouhlasili, že kongres v roce 2021 bude v Tureckém Izmiru a s velkou chutí ‚přivítali‘ předsedu kongresu v Kigali, na kterého byla vržena doslova smršť otázek ohledně organizace kongresu, společenského programu, bezpečnosti Post Congress Tour atd. Bohužel se tento kongres odehrál s takovým množstvím chyb a organizačních nedostatků ze strany RPSA, že ani report ani rozpočet kongresu nemohly být schváleny a budou je muset předělat.

A co kromě valné hromady? Rwanda je opravdu překvapivě podobná Evropě, alespoň Kigali nevypadá o tolik jinak než Evropská města. Všude roste tráva a stromy, město je opravdu zelené. Jen budovy se tu začínají stavět do výšky až v posledních letech, a tak se Kigali s 2,5 miliony obyvatel rozkládá na mnoha kopcích kam až oko dohlédne. Co ale turistu z Evropy překvapí, je úroveň zabezpečení veřejného prostoru. Přes den i v noci vidíte v pravidelných rozestupech dvojice policistů s útočnými puškami a brokovnicemi, u vstupu do každého hotelu je rentgen a detektor kovů s ochrankou a při příjezdu autem je pak vždy zrcadly zkontrolován i podvozek. Co se ale týče dopravy, je Kigali ve špičce pro auta téměř neprůjezdné – proto se zde většina lidí přesunuje na takzvaných moto-moto. Jsou to motorky, na kterých jezdí řidič s jednou helmou navíc a zaveze vás kamkoliv jako taxi. Řidiči těchto motorek pravděpodobně museli prokázat absenci pudu sebezáchovy, ale jelikož auta se k nim chovají vcelku ohleduplně, dovezou vás levně, všude, a zejména s vyždímanýma nadledvinkama.

ccc.png

Noční život v klubech v Kigali je skutečně rušný, jeden jsem měl hned pod oknem hotelu a hrál v 7 ráno stejně nahlas jako v 11 večer, 7 dní v týdnu. Nám ale žádný společenský program nehrozil…ze všech párty vedením kongresu organizovaných byla nejlepší Pool party, kdy jsme se spolu se Slovinci šli radši podívat do města a objevili hotel s krásným barem na střeše a výhledem na celé Kigali.

ddd.jpg

Program poznávání města nám naplánovali organizátoři na jedno odpoledne, ale z důvodu toho, že se znovu pokazilo, co mohlo, dovezli nás autobusy k Memoriálu genocidy 20 minut po zavírací době. Naštěstí po chvíli smlouvání nás dovnitř pustili a my bohužel ve velkém spěchu jsme shlédli krátký film o událostech roku 1994 a poté si v rychlosti prohlédli výstavu. Memoriál je postaven na místě, pod kterým je pohřbeno přes 100 000 zavražděných a je i důležitým místem pro pozůstalé, kteří sem chodí vzpomínat. Celá genocida, která trvala zhruba měsíc, je pro obyvatele hrůznou vzpomínkou, na kterou se však snaží upozorňovat turisty, aby se nic podobného na světě už neopakovalo. Místo rozdělování na Hutu a Tutsi se dnes radši snaží stále zdůrazňovat, že všichni mluví stejným jazykem, ale 25 let na zapomenutí 1 milionu obětí je moc málo.

eee.jpg

Poslední den, tedy 10. den mého pobytu ve Rwandě, jsem v poledne po závěrečné ceremonii vyrazil na oběd do Hotelu des Mille Collines, známého jako ‚Hotel Rwanda‘ ze stejnojmenného filmu nominovaného na Oscara, ve kterém bylo před genocidou uchráněno přes 1000 Tutsiů.  A ve zbylém čase jsem se moto-moto transportem dostal na místními doporučovaný Kimironko Market, kde jsem doufal, že nakoupím nějaké suvenýry. Suvenýry neprodávali, ale o zapáchající maso s milionem much, pytle s fazolemi, rýží a moukou a o čínské laciné plasty nouze nebyla. To samé jako o žebráky a nemocné lidi ležící na zemi. Při odchodu z tržiště jsem měl z Kigali velmi smíšené pocity, na jedné straně velmi moderní a bezpečné město, na straně druhé obrovská bída na straně těch, kteří neměli tolik štěstí, aby žili v lepších čtvrtích.

fff.png

A to už byl můj poslední zážitek z opačné polokoule, jestli se voda v záchodě točila na opačnou stranu – nevím, ale co vím určitě – na příštím kongresu v Soulu vše proběhne hladčeji a pokud pojedete z Česka ve více lidech, určitě si i kongres víc společně užijete.

- Jiří Doubek