Po půl roce mluvení se všemi mými přáteli o tom, že pojedu do Ugandy na SEP, se den mého odletu, 19. července, nezadržitelně blížil. Vy, kdo mě znáte lépe, víte, že se moc rád pohybuji ve vzdušných zámcích mé vlastní představivosti, ale aktuálně něco dotáhnout do konce se mi už daří méně. Takže po dlouhé době snění nastal čas, uvést věci do pohybu. 
Trvalo mi 3 dny, než jsem se vůbec odhodlal koupit letenky, měsíc před odletem, aby byly co nejlevnější. Naštěstí, i s dopravou a všemi náležitostmi vycházely nejlevněji ty z Prahy s přestupem v Dauhá. Nicméně, odkládal jsem to na poslední chvíli, a taky jsem měl jedno z posledních míst. Do toho ve vedlejší zemi, Demokratické republice Kongo, řádí ebola, takže si dokážete představit starost mých rodičů a jejich odrazování od mé cesty. Ještě když týden před odletem se v tisku objevila zpráva o potvrzeném případě eboly v Ugandě a dvou úmrtích, tak jsem byl trochu nalomený. Ale fotky mého pokoje vypadaly fajn, protější SEP team byl na mě natěšený, drahé pojištění koupené, kontakt na český konzulát v Nairobi v Keňi vrytý do mozku a já si říkal, ty blbe, až budeš mít ženu a děti, bude se ti někam odlétat daleko hůře. Tak jsem tedy 19. července odletěl.

Uganda je skutečně, jak se říká, perla Afriky. Nádherná země, plná přátelských, komunikativních a příjemných lidí. Velmi mě překvapilo místní počasí, jelikož je tam všude vysoko, tak jsme měli lepší teplotu jak v ČR. Ubytoval jsem se, a dostal jsem zprávu, že do lékárny v pondělí nemůžu, že můj supervisor má v pondělí nějakou akci, a že já místo toho se podívám za dalšími studenty z Afriky. Jak už to tak bývá, v mém životě mě provází velká dávka štěstěny, a přiletěl jsem zrovna v čas, kdy se konalo africké sympozium studentů farmacie, ještě k tomu ve vedlejším městě.
Takže jsem měl tu čest poznat nejen skvělé lidi z Ugandy, ale i z Ghany, Tanzanie, Keňy a Jihoafrické republiky. Navíc, jsem tam potkal svého supervisora.

Vyvstal ovšem problém, a to že afričani si jsou velmi podobní. A když se vám jich představí tak 70, nemáte nejmenší šanci si
zapamatovat všechny. Do toho jejich přízvuk je, mírně řečeno, nezvyklý, takže jsem se spoustu času usmíval a přikyvoval. Díky bohu to stačilo v 90% případů na úspěšnou komunikaci, spolu s mou limitovanou znalostí fotbalu, Petra Čecha, Jana Kollera, Tomáše Rosického a Petra Nedvěda. A taky se slibem, že je v ČR provedu a dohodím jim českou manželku v případě pánů😊

Odlétal jsem z Česka se spoustou předsudků. Lhal bych, kdybych řekl, že ne, přeci jen je to střed Afriky, nemáte sebemenší ponětí, co vás čeká, zkušenost vy ani vaše blízké okolí nemáte, a tak nezbývá nic jiného, než důvěřovat tomu, že lidi budou hodní a vrhnout se do té zkušenosti po hlavě. A byli. Zlatí, ochotní, hodně mluvící, dělící se o postřehy a myšlenky. Byl jsem pro ně mzungu (Evropan) a protože bílí = turisti a ti mají peníze, tak byl o mou peněženku docela zájem. Vůbec ne ale v nějakým vtíravým smyslu. Jedno ne stačilo. 

Co se týče bezpečnosti, cítil jsem se ke konci pobytu jako v ČR. Bezpečně. Doprava je chaotická, funguje zákon džungle, kruhovej objezd je masakr a neplní vůbec svůj účel, ale záhadným způsobem jsem neviděl jedinou bouračku. Jídlo bylo vynikající, zvláště ovoce. Bio organic fresh kvalita, mango tak za korunu, to samý banány. Jí prakticky to samý jako my, to znamená rýže, brambory, kuřecí, hovězí, fazole, matoke (kaše z nezralejch banánů)

Příroda je nádherná a trochu mě mrzí, že nebyl čas zůstat o trochu déle, z toho důvodu mám určitě v plánu se jednou vrátit a věnovat se trochu více i téhle stránce Ugandy.

Byl jsem umístěný v řetězci Ecopharm, přímo v areálu Mulago national referral hospital, takže nejvybavenější nemocnice s hodně pacienty. Lékárna byla zařízená naprosto středoevropsky, až na nároky na rozlohu jednotlivých místností, dle naší legislativy by tam žádná lékárna neprošla. Dispendoval jsem léky pouze anglicky mluvícím pacientům, ti, co mluvili pouze lugandsky, si bral na starosti můj supervisor.

Co se mi líbilo, byla skutečnost, že v lékárně mají pokladní. Takže farmaceuti se vůbec nezabývají penězi, pouze vytisknou účtenku a vydají léky s vysvětlením léčby. Dále mě překvapila vysoká úroveň péče, kterou jsem neočekával.

Problémy jsou zejména s nedostatkem léků a jejich cenou, která brání spoustě populace si léky koupit, když je potřebují (Zdravotní pojištění je pouze soukromé, a léčbu v nemocnicích hradí stát, pokud je. Pokud léky v nemocnici nejsou, jdou pro ně do lékárny, ale nepodařilo se mi pochopit, podle čeho se to rozhoduje.). Proto se tam na nějaké exp. orig nehraje a jednotlivé blistry se na féra stříhají. Dále by se dr. Kotlářové rozhodně nelíbil nepřenosný opiátový trezor a recepty obecně. Antibiotika se vydávají i bez receptu, je to spíše i v gesci lékárníka, aby se správně vyptal na symptomy a zhodnotil, jestli jsou potřeba. Nebylo výjimkou, že jsem viděl recept s diagnozou „flu, cough“ a předepsaný azithromycin, stalo se mi to osobně asi 3x. Samozřejmě rezistence na ATB je obrovský problém mj. i díky tomuhle, je to vnímáno, a proto se tomu snažíme co nejvíce zabránit. Ovšem je to složité i díky a) neznalosti nebo ignorantsví lékařů a b) tomu, že jsou lidé zvyklí antibiotika z jiných lékáren bez problémů dostat, tak je vyžadují i po vás.

Celkově pobyt hodnotím 95/100, bohužel nejsem typ člověka, co by rád cestoval sám bez blízkých přátel, se kterými může sdílet momentální pocity a myšlenky. Na druhou stranu, procvičil jsem si angličtinu a v lékárně jsem se taky pak pohybovat zvládnul, i ředil cytostatika, tak doufám, že jim tam díky mě někdo neumře. Každopádně je to pro mne nenahraditelná zkušenost, za kterou jsem vděčný, našel jsem spoustu známých a ještě více kontaktů a doufám, že se mi tento výjezd v životě ještě vyplatí.

- Jakub Burda