PharmDr. Petr Horák - vedoucí lékárník FN Motol a president EAHP

V nemocniční lékárně pracujete již od absolutoria, takže jste mnohé zažil. Jak si myslíte, že se nemocniční lékárenství za dobu vaší praxe změnilo?

To se dá to vzít z více úhlů pohledu. Zaprvé se změnila filozofie nemocničního lékárenství. Za dobu vývoje se stalo propojenější se samotnou nemocnicí. Nemocniční lékárna už není uzavřeným celkem v rámci nemocnice, o kterém sice všichni vědí, že existuje, a že ho potřebují, ale který nezasahuje do ničeho dalšího. Myslím si, že se lékárna stala organickou součástí nemocnice. Zásluhu na tom mají nejenom kolegové kliničtí farmaceuti, ale také role, kterou lékárna hraje v lékové politice, auditní činnosti, přípravách specifických léků a dalších aktivitách nemocnice.

Samozřejmě na druhé straně došlo k rozvoji technologické části lékárny. Například příprava cytostatik byla velkým skokem pro českou nemocniční farmacii. Největší rozvoj zaznamenala zejména do roku 2010, kdy vznikalo nejvíce takto zaměřených pracovišť. Důležité je ale říci, že vývoj dále probíhá. U nás například řešíme přípravu perorálních cytostatik. Doufám, že všechno klapne a budeme mít kvalitně vybavenou laboratoř na tuto problematiku.

Co se ještě zásadně změnilo, tak je věc personální. Do naší nemocnice jsem nastoupil hned po škole a po několika málo letech stal šéfem nemocniční lékárny. Nebylo způsobeno mojí genialitou, ale nedostatkem lidí. Ten by dán tím, že po roce 1991 se otevřely možnosti pro zkušené lékárníky zařídit si vlastní lékárnu. A mnozí toho také využili. Tím se náš obor velmi personálně vyprázdnil, stejně jako řada jiných. Musím říci, že v současné době se to obrátilo a dnes nemáme problém sehnat lékárníky. A to je jenom dobře, protože jak jsem již říkal, naše role se rozšiřují a je potřeba mít kvalitní lidi.

Občas se mezi lékárníky objeví diskuze, že čerství absolventi přicházejí do lékárny nedostatečně připravení.  Jak to vidíte vy?

Medailonek

PharmDr. Petr Horák dokončil studium na Farmaceutické fakultě Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně v roce 2001 a našel uplatnění jako lékárník FN Motol. V roce 2005 se stal vedoucím lékárníkem FN Motol a tato pozice mu zůstává dodnes. Navíc mezi lety 2007 až 2014 působil jako vedoucí katedry lékárenství na IPVZ. Je též velmi činný ve asociacích sdružujících nemocniční lékárníky. Od roku 2012 je členem výboru EAHP, kde v roce 2015 získal pozici Director of Finance a v roce 2018 dokonce pozici presidenta. V českém prostředí byl mezi lety 2015 a 2017 předsedou Sekce nemocničních lékárníků ČFS ČLS JEP.

Jako v každé jiné činnosti i ve farmacii máte lidi, kteří jsou brilantní a lidi, kteří tak brilantní nejsou. A také nemůže mít každý talent na všechno. Dobře je to vidět právě v prostředí nemocniční lékárny, kde máme široký záběr činností. Lze to připodobnit k medicíně, kdy někteří lékaři se hodí spíš na internu, jiní by se spíš hodili na chirurgii. Ve farmacii je to stejné. Máte farmaceuta, který se hodí na to být v laboratoří, někdo jiný se třeba hodí na kliniku, další je perfektní v komunikaci s pacienty při dispenzaci.

Vím, že je to jiné z pohledu veřejné lékárny, kde pracují třeba dva lékárníci. Tam když přijde absolvent, tak se na něj navalí spousta činností. U nás je to do určité míry stejně. Ale tím, jak je naše činnosti poměrně rozkročená a specializovaná, některé činnosti se dělají jenom v pár desítkách lékáren po celé republice, tak často ani nepředpokládáme, že by k nám absolventi přišli hotoví. A musím říct, že právě proto tu máme specializační vzdělávání.

Pro mě je nejpodstatnější, aby nám lidé přišli otevření, připravení a měli to, co se dá nazvat farmaceutickým myšlením. To mimo jiné znamená  umět přijmout i skutečnost, že nevím všechno. Zároveň je ale důležité mít schopnost interpretovat údaje (jejichž dostupnost je v době internetu vesměs velice dobrá), schopnost umět svoje znalosti a farmaceutické myšlení používat, vědět, kde mohu potřebné údaje dohledat a jak je kriticky posuzovat, umět pracovat s "vahou evidence“. Nejdůležitější je schopnost se neustále učit. Není nic horšího, než když vám přijde někdo, kdo si myslí, že ví všechno už od začátku.

A co se týká studentů, kteří k vám chodí na praxi. Myslíte si, že když k vám přijdou do lékárny studenti, tak jsou dostatečně připravení?
I tady záleží na lidech a jejich přístupu. Jsou studenti opravdu šikovní, ale i méně šikovní. Někdy si sice říkáme, že tohle by nám v laborce neprošlo za našich studentských let, ale jestli je to otázka věku nebo odraz reality, to nevím. Myslím si, že na to, v jaké fázi profesního života se nachází, jsou obvykle připravení dobře.

Cílem praxe hlavně je, aby informace, které už studenti někde slyšeli, u nás zažili a podívali se, jak to vlastně v praxi funguje. Sám vím, že například sterilní přípravu jsme během studia viděli jednou, dvakrát. Také vím, že když jsme se dozvídali ve škole teorii k této problematice, přišlo nám to velmi technicistní až suchopárné. Zdálo se to abstraktní, protože jsme si to neuměli představit.

Opět ale myslím si, že i proto máme specializační vzdělávání. Člověk za pět let studia dostane teorii, kterou si pak musí osvojit a převést do praxe. V tom hrají významnou roli školitelé. Je velmi zásadní, aby své atestanty aktivně vedli. Během atestačních řízení je vždy vidět, bez ohledu na provozovatele lékárny, jestli ten který atestant měl šéfa či kolegu, který se mu věnoval, nebo tam byl někdo, kdo ho hodil do vody a řekl, tak si plavte. 

Myslíte si, že u praxí studentů by pomohlo, kdyby existovalo něco jako akreditované lékárny pro praxe studentů, které by splňovali daná kritéria?

Nejsem si úplně jistý, jestli by pomohl systém akreditací lékáren. Předpokládám, že lépe než celý systém akreditací funguje studentská interní komunikace. Studenti si vždy řeknou, která lékárna stojí za to a která ne. A to splní svůj účel lépe než složitý systém akreditací.

Samozřejmě akreditace fungují v případě specializačního vzdělání. Třeba u veřejného lékárenství to ale vždy naráželo na problém, že lékáren je spousta a v řadě z nich je poměrně znatelná fluktuace lidí a je velmi těžké ten systém uhlídat U veřejných lékáren by se spíše mělo akreditovat na školitele.

Co by ale stálo za úvahu, ale o tom se mluví už léta, je větší propojení fakulty s praxí. Určité kroky už jsou, někteří z nás chodí učit některé předměty přímo na fakulty, studenti mají možnost se naopak v rácmi těch předmětů podívat k nám, takže to je na dobré cestě.

Jak se díváte na zavádění a využití moderních technologií v lékárnách?

Co se týká IT technologií, opravdu užitečné nové technologie jsou o zisku dat a jejich využití. Třeba v nemocničním prostředí vidím jako zásadní využívat data, která v nemocnicích už jsou. U nás na tom pracujeme, aby se všechna léčiva, který pacient, dostává, byla v elektronické dokumentaci zapsána ve vhodném formátu a ne jako text. Proč je to důležité? Dá se na to třeba nasadit aplikace na hlídání interakcí, nejenom klinických, ale i technologických v případě parenterálních přípravků. A pokud se podaří k tomu připojit i data z laboratoří, tak pro naše klinické farmaceuty to bude ohromná pomoc. Umožnilo by jim to se cíleně zaměřit na pacienty třeba se sníženou funkcí eliminačních orgánů, můžete si najít rizikové terapie z hlediska hlídání lékových hladin a podobně.

Co se týká eReceptu, ten měl svoje porodní bolesti, některé částečně přetrvávají. Ale určitě je to krok správným směrem, byť si někdy tady v Čechách komplikujeme věci víc, než je třeba, i když s dobrým úmyslem. Jinak si myslím, že pokud se na něj navázaný lékový záznam zprovozní a bude funkční a lidi ho budou využívat, tak to bude krok dopředu.

Protipadělková směrnice je problematická, protože jsme ani neměli čas si vše pořádně vyzkoušet. Sice všichni dostáváme poštou návod, jak se máme přihlásit, ale problém je, že nemáme dostatek přípravků, na kterých bychom si skutečně, v reálném čase, mohli vyzkoušet, jak dlouho nám bude dispenzace trvat. (rozhovor se uskutečnil v prosinci 2018).

Cíl protipadělkové směrnice je sice dobrý, ale trochu se obávám, že na "zabití komára", tedy nalezení padělků v oficiálním distribučním řetězci, jsme si vybrali příliš velký kalibr. Navíc si myslím, že je škoda, že se v Evropě vybral systém end-to-end, kdy data vidí výrobce a pak jsou zas vidět až v lékárně. To, co se děje mezitím, vlastně vůbec nevíme. Ve Spojených státech to udělali zase obráceně. Mají tam systém průběžný, ale to bych šel moc do podrobností. Nicméně taky se to nějakým způsobem podaří vše implementovat.  Nejsem si však jistý, jestli ze zavedení bude nějaký reálný profit. Myslím si, že kdyby se peníze vložené do tohoto systému použili na potření nelegálních kanálů, kterými proudí léčiva k lidem, mělo by to větší efekt.

Co se týká technologií obecně, pro nemocniční farmacii jsou dnes k dispozici velice různorodé. Od automatizace některých druhů příprav, po automaty na uchovávání a dispenzaci léčiv. Jejich nasazení by nemělo být jen otázkou peněz, ale kontextu. Trendem ve vyspělých zemích například je, aby se náročnější úpravy léků centralizovaly v nemocničních lékárnách, a snížilo se tak riziko pro pacienta a zatížení sester. Chce to po nás nakonec i jedna z rezolucí připravených EDQM (Evropský direktoriát pro kvalitu léčiv). Pro tyto případy by použití vhodných technologií mohlo být určitým receptem, jak se s omezeným množstvím personálu tohoto problému zhostit.

Ale obecně, myslím že naše společnost by se měla při uvažování o nákupu těch krásných mašin zaměřit na komplex zdravotní péče, nejen partikulární problémy. Primárně je třeba investovat do lidí, tedy do uživatelů technologií, kteří je musí dokázat využít a vědět, co od nich potřebují.

Jak si tedy myslíte, že by eHealth mohlo pomoci českému zdravotnictví?

Já si myslím, že může pomoct právě tomu, aby péče byla do určité míry cílená. Pomohlo by nám to najít pacienty, který naši péči potřebují nejvíc.

Ale musím říci, že na to také musíme být připravení. Musíme dokázat říct, co od eHealth očekáváme a chceme a podle toho musíme umět nabídnout skutečné využití a designovat jednotlivé části systému. Velice důležité je, aby mezi jednotlivými částmi eHealth existovala možnost využití dat. Je to samozřejmě problematické z pohledu jejich ochrany, ale bez toho nikdy nevyužijeme potenciál, který se tu skrývá. Mně by se třeba moc líbila možnost použít funkční lékový záznam pacienta při přijímání pacienta do nemocnice a stejně i jeho propouštění. Tím by se určitě předešlo velkému množství chyb, které na těchto rozhraních mohou vznikat.

Samozřejmě je třeba průběžně pracovat na koncepci, a to i z pohledu farmacie.
Jaká je dle vás pozice českého nemocničního lékárenství v konkurenci evropské?

EAHP (Evropská asociace nemocničních lékárníků) vytváří každý rok průzkum, jak si na tom jednotlivé země a lékárny stojí. Musím říct, že si stojíme dobře v tradičnějších oblastech farmacie jako je příprava, včetně parenterální přípravy. Na druhou stranu jsme na tom hůř třeba s implementací klinické farmacie. To vůbec neznamená, že naší kliničtí farmaceuti jsou špatní, ale že jich je málo. Průzkum je zaměřen na kvantitativní data, to znamená, že když máme na velkou nemocnici jednotky klinických farmaceutů, tak je jasné, že nemůžou dělat třeba rekonciliaci u každého pacienta. Ale stále se nacházíme v evropském průměru.

Co je taky náš problém, ale to je problémem většiny zemí, tak je otázka publikační činnosti. My farmaceuti jsme většinou hrozně poctiví lidé. Vesměs jsme dobrými pasivními příjemci vzdělávání, ale trochu horší je to ve chvíli, kdy bychom měli vyvinout nějakou vlastní publikační činnosti. Samozřejmě to není jednoduché. Když se bavíme o tom, že nás je málo, tak ve chvíli, kdy máte v lékárně spoustu práce, je jasné, že ani čas, ani energie na psaní vám nezbývá. To má ale za následek, že často "vymýšlíme znovu kolo". Znamená to, že vymýšlíme něco, co v jiné nemocnici už dávno vyřešené mají. S větší publikační činností bychom mohli použít jejich nápad a vrátit jim to při řešení jiného problému. Je to vidět například na kongresu nemocničních lékárníků, kde na to, kolik je účastníků, posterů je málo nebo skoro žádný. Ale myslím si, že obecně na tom nejsme špatně, na to, jaké personální možnosti co do počtu farmaceutů máme, si dokonce myslím, že si stojíme dobře.

Přejděme již k vaší pozici v EAHP. Na začátek by bylo dobré shrnout, jaká je agenda EAHP a co má na starosti a jaké je pozice mezi jednotlivými stakeholdery v Evropě?

Evropská asociace nemocničních lékárníku je asociace, která sdružuje 35 národních asociací nemocničních lékárníků v Evropě. Přepočteno na lidi, tak jsme zastřešující organizací pro 22 000 nemocničních lékárníků.

Portfolio asociace je široké. Jednou z částí je odborná vize a snaha prosadit naše evropské statementy. Dále teď třeba pracujeme na zavedení vzájemného uznávání specializací. Dnes se uznává pouze základní vzdělání farmaceutů, pokud není mezi státy vzájemná dohoda. Dá se to ukázat na příkladu našeho bývalého prezidenta Frontiniho, který je Ital, nicméně celý svůj profesní život strávil v Německu. Kdyby se chtěl vrátit do své rodné Itálie, neuznali by mu tam specializaci. My se právě snažíme tohle zařídit. Neděláme to s vidinou nějakým způsobem rozproudit pracovní trh, protože je jasné, že ve zdravotnictví jazyk bude vždy hrát ohromnou roli. Jde nám spíš o otevření možností, aby se lidé mohli jet podívat do jiných zemí na kratší stáže a přitom tam mít možnosti pracovat a ne se jenom koukat.

Ale je toho mnohem víc. Samozřejmě se snažíme zajistit rovnost péče v každé zemi. Taky se zabýváme otázkou antibiotické rezistence a dostupností léčiv, problematikou eHealth a mHealth, a řadě dalších věcí, které lze najít na našem webu.

Jsme stakeholder při EMA (pozn red. Evropská léková agentura) při Evropské komisi. Naše pozice stakeholdera se za posledních deset let posílila, dneska už s námi rutinně jedná jak EMA, tak EK. Běžně s námi konzultují mnohé věci, takže propojení je znát a to je jenom dobře.

V rámci EAHP jste působil na pozice řadového člena výboru až po prezidenta. Jak jste se vůbec k pozici dostal a jak pokračovala vaše dráha v EAHP?

Jak jsem se k pozici dostal? Poslali mě tam (smích). To si dělám legraci. Česká republika vstoupila díky snaze našich starších kolegů do EAHP v roce 1996. Tito kolegové tam potom léta jezdili jako delegáti na valná shromáždění. Kolegyně Helena Rotterová z VFN mě jednou požádala, jestli bych nejel s ní a tak to začalo. A z toho už to všechno nějak vyplynulo. Musím říci, že mi pomohla nejen kolegyně dr. Rotterová, ale i docent Sýkora ze Slovenska, který mě v kandidatuře velmi podpořil a další kolegové, kteří mi dodali odvahy, abych se o místo ucházel.

Ve výboru jsem od roku 2012 a po pěti letech ve výboru jsem se rozhodl ucházet se o pozici prezidenta a byl jsem zvolen.

Jaké jsou úkoly prezidenta EAHP? Co všechno má na starosti?

Denní provoz takto velké asociace se nedá už řídit při normálním zaměstnání, takže EAHP má dnes v Bruselu kanceláře, máme zaměstnance, máme vlastního COO (pozn red. Chief Operating Officer), který se o ty běžné rutinní záležitosti zajímá, takže to řešit nemusím.

Vše je o komunikaci a o tom, aby výbor jako takový fungoval. Mám na starosti zastřešit organizaci, reprezentovat jí a některé věci i rozhodovat.

Co se týká těch jednotlivých činností, o kterých jsem mluvil, tak aby se to dalo vůbec zvládnout, tak každý člen výboru má své portfolio. Na každou činnost máme dva lidi, tak aby vždy byli zastupitelní. Tedy já například mám na starosti otázku biosimilars a implemetaci statementů a uznávání specializace, kromě samotného chodu asociace.

Jinak máme kolegy, kteří právě řeší FMD, antibiotickou rezistenci a tak dále. Členové výboru navíc mají i na starosti konkrétní skupiny členských zemí, tak aby komunikace byla efektivnější.

Jak mě učila má předchůdkyně, důležité je to umět dirigovat a ne si myslet, že všechno udělám sám.

Jak se dá skloubit práce prezidenta EAHP a pozice vedoucího lékárníka ve FN Motol?

To je otázka na tělo. No těžko (smích). Musím říct, že je to opravdu náročné. Existuje smlouva mezi EAHP a nemocnicí, která mi umožňuje právě skloubit obě funkce dohromady. Ale celé je to hlavně možné díky tomu, že mí zástupci a vedoucí jednotlivých oddělení a další kolegové jsou velmi pracovití a velmi samostatní a máme systém, který jim to umožní. Ode mě to vyžaduje hodně flexibility, to znamená, že když někam cestuji, tak při tom řeším záležitosti do Motola a obráceně. A samozřejmě nemůžu zapomenout poděkovat svojí manželce, která mi vše velmi ulehčuje a vedení nemocnice, že mi to umožnilo.

Co vám práce v EAHP přinesla?

Každý by si měl v obdobné funkci sáhnout do svědomí a říct si, jestli mu to trochu nešimrá ego. Teď mám ale tolik práce, že na to ani nestačím myslet, jestli mi to přináší takové potěšení. Jinak je to dobrý pocit z toho, že máte možnosti spoustu věcí ovlivnit správným směrem, respektive směrem, který si myslíte, že je správný. Je to možnost, jak získat spoustu kontaktů a pohledů na to, jak fungují věci jinde. Je to také možnost mít i interakce s pacientskými a jinými zdravotnickými sdruženími v Evropě.

Jak vnímáte budoucnost farmacie? Myslíte si, že lékárenství zůstane majoritním oborem, kam absolventi budou směřovat?

Vidím budoucnost farmacie dobře, ale je to hodně závislé na tom, jestli my jako farmaceuti budeme připraveni na to, že se naše role bude měnit. Mě například potěšila snaha se inspirovat v zahraničí tím, že by byla možnost vakcinace v lékárnách. To si myslím, že je dobrá cesta, zdůraznit zdravotnickou složku našeho povolání.

Dneska už je vidět, že medicína směřuje k buněčným a jiným pokročilým terapiím. Tam je důležité, abychom na to byli připraveni, abychom si to nenechali vzít jinou odborností. Dnes například vznikají školy na HTA, což si myslím, že by měla být typicky doména farmaceutů. A abychom se nezapouzdřili v tom našem tradičním náhledu na to, co je farmacie, ale abychom dokázali expandovat do nových oborů. Na druhou stranu nesmíme ztratit naše kořeny, protože ty jsou také důležité. Můžeme to vidět na příkladu Velké Británie, kde se sice velmi posunuli v otázce klinické farmacie, ale když mají něco připravit, tak to někdy bývá problém, protože nemají skoro nikoho, kdo by to zvládl.

Je důležité si udržet široký záběr a být připraven na nové výzvy. Jinak si myslím, že farmaceuti budou vždycky potřeba a hlavně farmaceuti, kteří umí myslet a používat to, co se ve škole naučili. Lékaři mají obrovskou výhodu v tom, že se můžou úzce specializovat a tam jim často nemůžeme stačit. Ale když přijde na obecnější problematiku, byť i třeba medicínskou, tak ta schopnost syntézy je velmi často vítaná. Musíme se umět koukat i trochu za horizont a neřešit všechno optikou zítřejšího příjmu.

Co byste doporučil studentům s ohledem na tuto budoucnost?

Musí se naučit myslet jako farmaceuti. Aby se zamysleli nad tím, co je baví a co chtějí dělat. Aby se nezapomněli vzdělávat celý život. Dneska se na nás hrne spousta věcí, které nám berou kapacitu nahlédnout za ten horizont času, kde nás čekají nové technologie. A hlavně, aby si dokázali vybudovat takový znalostní potenciál, že budou nenahraditelní.