SEP - Srbsko

V první půlce července jsem ze zúčastnila studentské stáže SEP v Srbsku. Důvody, proč jsem si vybrala tuhle zemi, byly jasné. Není to moc daleko, dá se tam dojet autobusem, je tam levněji, na Balkáně jsem ještě nikdy nebyla, mluví se tam slovanským jazykem. Vlastně jsem o výběru země zas tolik nepřemýšlela a věřila jsem, že každá země má co nabídnout. Do Srbska bych asi jen tak někdy na dovolenou nezavítala, tak jsem využila příležitosti ji jako studentka sama poznat.

Když přišla nabídka na stáž ve městě Kragujevac do soukromé lékárny, neváhala jsem a byla jsem moc ráda. Cesta byla velmi náročná. Jela jsem z Hradce Králové vlakem do Prahy, poté autobusem z Prahy do Budapeště a z Budapeště do Bělehradu. Z Bělehradu jsem se musela dostat dalším autobusem do Kragujevace. Nejhorší krize přišla v autobuse z Bělehradu do Kragujevace. Po dlouhých hodinách strávených v autobuse jsem byla velmi unavená, v Bělehradě bylo skoro 40 stupňů a místní autobus neměl klimatizaci. Na autobusovém nádraží v Bělehradě bylo těžké se vyznat. Téměř všechny nápisy byly v cyrilici, což je srbské uřední písmo. Lidé neuměli moc anglicky a pro mě byl zvláštní zážitek to, že bylo nutné uhradit poplatek pro vstup na nástupiště, kam přijíždí autobusy. V autobuse jsem zjistila, že SEO neodpovídá, jestli na mě bude na místě někdo čekat, což dopředu avizoval, ale pořádně nevěděl, v kolik hodin mám vlastně přijet. Také jsem nevěděla jaká je vlastně adresa mých kolejí. Stres vystřídal další stres, když jsem zjistila, že jediný student, o kterém jsem věděla, že má v tu stejnou dobu v Kragujevaci být, tak nepřijede. V tu chvíli mi opravdu bylo úzko. 

Naštěstí se vše v dobré obrátilo, když na mě po příjezdu čekala sympatická studentka farmacie Angela, která mi pomohla s kufrem a zavolala taxi, které nás odvezlo na koleje. Tam byl celkem problém při ubytování, protože jsem přijela pouze s občanským průkazem, což je sice povolené, ale neměli tím pádem informaci o tom, kdy a kde jsem překročila hranice. Srbsko totiž není v Evropské unii. Musela jsem jim tyto informace říct a oni si je ověřovali s policií. Vše ale bylo v pořádku a já byla ráda za pěkný velký pokoj s vlastní koupelnou. Angela byla také velmi milá a se vším se mi snažila radit, seznámila mě i se svou kamarádkou Minou, která byla také velmi sympatická. Během mého pobytu se mi snažily ukázat město a vysvětlovat vše o Srbsku, na co jsem si jen vzpomněla. Také jsem měla velké štěstí, že ve stejnou dobu přijížděli do Kragujevace studenti medicíny, které tam čekala stáž v nemocnici přes IFMSA. Jejich prezident se mi ozval, že počítá s tím, že se jejich programu ve volném čase také zúčastním. Skutečně jsem v tu dobu byla v Kragujevaci jediný student farmacie. Byla jsem za tuto nabídku od jejich prezidenta velmi ráda. V plánu byly návštěvy různých barů, restaurací, kaváren, okolí města. 

Snažila jsem se tedy skoro všech akcí zúčastnit a díky tomu jsem měla možnost poznat studenty z různých zemí celého světa. Byli tam studenti z Mexika, Finska, Dánska, Francie, Ruska, San Salvádoru, Polska, Brazílie, Tchaj-wanu, Kypru, Turecka a Jordánska. 

Moje praxe v lékárně probíhala pár metrů od kolejí. Jednalo se o soukromou lékárnu, která se vyznačovala zaměřením se na homeopatickou léčbu. Vlastníkem lékárny byla lékařka, která měla speciální kurzy na homeopatii. Dále bylo možné si v lékárně pořídit i například paruky nebo zdravotnickou obuv a uniformy. V lékárně se nepřipravovala žádná magistraliter, takže pro mě praxe spočívala hodně v pozorování a tím, že jsem už absolvovala praxi v Čechách, jsem věděla na co se zeptat, abych mohla oba systémy porovnávat. V Srbsku je možné si koupit léky skoro všechny léky bez předpisu, kromě antibiotik a sedativ a hypnotik. Existují tam elektronické předpisy, které ale nemají podobu QR kódu, jako u nás, ale pacient si je přinese na kartičce, která se načte a v počítači se objeví předpis, který se následně stáhne. 

Bylo pro mě občas smutné vidět, že farmaceut nedává k léčivům téměř žádné informace kromě dávkování. V Srbsku je prý problém i příliš časté předepisování antibiotik lékaři, ale dají se dělat i testy na rezistenci, jehož výsledek se přinese do lékárny, to jsem také viděla. Zvláštní informací pro mě bylo, že je možné si koupit z celého balení třeba jen jeden blistr léků. V lékárně bylo tedy opravdu hodně krabiček, které nebyly úplné, a někdo už si z nich koupil jen část. 

Nicméně v lékárně i jinde se ke mně Srbové chovali velmi přátelsky, lidé jsou tam opravdu milí, jen se všude pořád kouří i v restauracích. Příjemných bonusem bylo, že jsem nakonec měla ubytování včetně obědů a večeří na kolejích zdarma. Koleje totiž měly jídelnu, kde se studentům vařilo. Myslím, že jsem si svůj pobyt v Srbsku užila, jak jen to šlo, zlepšila jsem si angličtinu, poznala jsem nové lidi, poznala jsem cizí zemi, zjistila jsem, jak funguje jejich farmacie, zvykla jsem si na jejich noční život, na který jsem z domu zvyklá nebyla a hlavně jsem poznala zase o trochu víc sama sebe. Jsem za tuhle zkušenost velmi ráda a nikdy na ni nezapomenu.

Nikola Janečková